Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Le Bon o vzdělávání a výchově

Le Bon se ve své slavné Psychologii davu (1897) věnuje i otázce vzdělávání a výchovy. Tuto část dále uvádím – text je místy neobyčejně aktuální (např. podobně jako prof. Zelený v článku Informace nejsou znalosti vyzdvihuje Le Bon praktickou orientaci amerického vzdělávání), místy pro dnešek mírně kuriózní.

Na tohoto zakladatele sociální psychologie jsem si vzpomněl díky tomu, že jeho jméno  se  nedávno mihlo trochu zkomolené v jednom DUMu. Pan Le Bon tedy napsal toto:

První místo mezi ideami, ovládajícími naši dobu, má dnes názor, že vzdělání vede bezpečně ke zlepšení lidí a dokonce k tomu, aby si byli navzájem rovní. Stálým opakováním stalo se toto tvrzení konečně jedním z nejneochvějnějších dogmat demokracie. Dnes se ho dotýkat bylo by právě tak nebezpečné, jako kdysi sahat na dogmata církve.

Ale i v této věci, jako v mnoha jiných, jsou demokratické ideje v hluboké neshodě s učením psychologie a se zkušeností. Mnozí vynikající filozofové, mezi nimi zvláště Herbert Spencer, snadno ukázali, že vzdělání nedělá člověka ani mravnějším ani šťastnějším, že nemění jeho instinkty ani jeho dědičné vášně, a že mnohdy “ je-li špatně řízeno “ je spíše škodlivé než užitečné. Statistikové tyto názory potvrdili prohlašujíce, že spolu se zevšeobecněním vzdělání nebo alespoň určitého vzdělání přibývá zločinnosti a že nejhorší nepřátelé společnosti “ anarchisté “ byli kdysi na školách nejlepšími žáky. Státní úředník Adolf Guillot (…..)spolu se svými kolegy zaznamenal, že se zločinnost vzmáhá zvláště mezi mladými lidmi, jimž bezplatná a povinná škola nahradila dřívější učednická léta v živnostech.

To ovšem neznamená a také to nikdo netvrdí, že dobře řízené vzdělání nemůže mít praktické výsledky, které mohou být velmi užitečné. I když nemůže pozvednout mravnost, může alespoň rozvinout odborné schopnosti. Bohužel, latinské národy, zvláště v posledních třiceti letech založily svůj vzdělávací systém na úplně chybných principech a přes upozornění vynikajících mužů setrvávají ve svých žalostných omylech. Já sám jsem v různých spisech (Viz >Psychologie du socialisme, VII. vyd. a >Psychologie de l’éducation, XIV. vyd.) ukázal, že naše dnešní výchova přetváří velký počet těch, kteří ji přijali, v nepřátele společnosti a vychovává je k nejhorším formám socialismu.

Hlavním nebezpečím této výchovy, jež byla správně označena za latinskou je, že spočívá na základním psychologickém omylu, tj. na představě, že se inteligence rozvíjí učením se učebnic nazpaměť. Tím vzniká snaha naučit co nejvíce: od obecné školy až po doktorát nebo státní zkoušku, učí se mladý člověk jen nazpaměť obsah knih, aniž nějak cvičí svůj úsudek a iniciativu. Jeho vzdělání spočívá v odříkávání naučeného a v poslušnosti. „Učit se lekcím, znát zpaměti gramatiku nebo učebnici, dobře opakovat a napodobit, to je,“ jak píše bývalý ministr vyučování Jules Simon, „podivné vychování, kde každá práce je opřena o víru v učitelovu neomylnost a končí tím, že nás oslabuje a činí bezmocnými.“

Kdyby tato výchova byla jenom neužitečná, mohli bychom pouze litovat nešťastné děti, kterým se v obecné škole, místo tolika nutných věcí, vykládá raději genealogie synů Chlotharových, války Neustrie a Austrasie nebo zoologická třídění. Tato výchova však představuje mnohem vážnější nebezpečí, neboť vštěpuje tomu, kdo ji přijal, prudkou nechuť k poměrům, z nichž se zrodil, a neodolatelnou touhu z nich uniknout. Dělník nechce už zůstat dělníkem, sedlák sedlákem a i ten poslední měšťan vidí pro svého syna jedinou možnou kariéru ve státních úřadech. Škola, místo aby připravovala pro život, připravuje jenom pro veřejnou službu, kde k dosažení úspěchu není třeba projevit ani záblesk vlastní iniciativy. Vytváří nám dnes v nižších sociálních vrstvách armádu proletářů, nespokojených se svým osudem a vždy připravených ke vzpouře, a ve vyšších vrstvách naši frivolní a zároveň skeptickou a lehkověrnou buržoazii s její přímo pověrečnou důvěrou v prozřetelnost státu, který však přesto ustavičně kritizuje, obviňujíc vždy vládu ze svých vlastních chyb, ač je sama neschopna bez zakročení autority cokoliv podniknout.

Stát, který svými učebnicemi vyrábí všechny tyto držitele diplomů, může jich použít jenom malý počet a ostatní musí nechat bez zaměstnání. Musí se tedy odhodlat poskytnout obživu prvým a udělat si nepřátele z druhých. Od základu až k vrcholu společenské pyramidy pozorujeme ohromný nával absolventů na volná úřednická místa. Obchodník jen s velkou obtíží nalezne zástupce pro kolonie, zatím co i ta nejnepatrnější úřednická místa jsou obléhána tisíci kandidáty. Jen v Seinském departementu je bez zaměstnání na dvacet tisíc učitelů a učitelek, kteří pohrdají prací na poli a v dílnách a žádají obživu od státu. A protože počet vyvolených je omezený, je nutně ohromný počet nespokojených. Ti jsou pak ochotní ke všem revolucím, ať je kdokoliv jejich vůdcem a jakýkoliv jejich účel. Nabytí prakticky neupotřebitelných vědomostí je bezpečný prostředek, jak udělat z člověka revolucionáře. (To není ostatně jev vyskytující se jen u latinských národů: můžeme jej pozorovat i v Číně, jež je rovněž řízena pevnou hierarchií mandarínů, kde úřednické místo se rozdává jako u nás na základě výběrových zkoušek, přičemž jediným požadavkem je bezvadné odříkávání tlustých učebnic. Na armádu nezaměstnaných vzdělanců hledí se dnes v Číně jako na národní pohromu. Podobně je tomu v Indii, kde od té doby, co tam Angličané otevřeli školy, ne aby vychovávali, jako je tomu v Anglii, ale prostě jen vzdělali domorodce, utvořila se zvláštní třída vzdělanců, >Babu, kteří, nemohou-li obdržet místo, stávají se zapřisáhlými nepřáteli Anglie. U všech Babu, ať již zaměstnaných nebo ne, bylo prvním výsledkem studia neobyčejné snížení jejich mravnosti. Na tento fakt jsem kladl zvláštní důraz ve své knize Les Civilisations de l’Inde a rovněž jej pozorovali všichni spisovatelé, kteří navštívili Indii.)

Je zřejmě již příliš pozdě plout proti takovému proudu. Jedině zkušenost, poslední vychovatelka národů, ukáže nám jednou náš omyl. Ona jediná bude s to dokázat nám nutnost nahradit naše odporné učebnice a naše ubohé zkoušky odborným vzděláním, které by uvedlo naši mládež do polí, dílen a koloniálních podniků, jež dnes leží ladem.

Tohoto odborného vzdělání, po němž dnes volají všichni osvícení duchové, dostávalo se kdysi našim předkům. Národy, které dnes ovládají svou vůlí, svou iniciativou a svým podnikavým duchem svět, dovedly si ho uchovat. V pozoruhodných stránkách, jejichž nejdůležitější části dále uvedu, vysvětlil jasně H. Taine, že naše dřívější výchova byla téměř totožná s dnešní výchovou anglickou a americkou a ukázal v pozoruhodné paralele latinského a anglosaského systému důsledky obou metod.

Snad by bylo možné prominout všechny tyto vady naší klasické výchovy i přes to, že vychovává jen vyděděné a nespokojené lidi, kdyby povrchní získání tolika vědomostí a dokonalé odříkávání tolika učebnic pozvedlo alespoň úroveň inteligence “ ale pozvedá ji skutečně? Bohužel, nikoliv! Úsudek, zkušenost, iniciativa, charakter “ to jsou podmínky úspěchu v životě a těm se nelze naučit z knih. Knihy jsou dobré jako příručky, v nichž se můžeme v případě potřeby poučit, je však naprosto neužitečné znát z nich dlouhé stati nazpaměť.

H. Taine ukázal velmi jasně, jak může odborné vzdělání rozvinout inteligenci v míře, která je naprosto nedostupná klasickému vzdělání:

„Myšlenky se tvoří jen ve svém přirozeném a normálním prostředí; co podporuje jejich klíčení, jsou nesčetné smyslové dojmy, které mladík přijímá denně v dílně, v dolech, před soudem, v písárně, v loděnici, v nemocnici, na výstavě nářadí, materiálů a výkonů, od zákazníků, dělníků, práce, od díla dobře nebo špatně provedeného, levného nebo nákladného “ to jsou malé zvláštní vjemy očí, ucha, rukou nebo dokonce čichu, které bezděčně přijaty a neuvědoměle zpracovány, organizují se v něm, aby ho později ovlivnily nějakou novou kombinací, zjednodušením, zmenšením nákladu, zdokonalením nebo vynálezem. A všech těchto cenných styků, všech těch připodobnění schopných a nezbytných prvků je mladý Francouz zbaven, a to právě v plodném věku; po sedm nebo osm let je uzavřen ve škole, vzdálen přímé a osobní zkušenosti, která by mu byla dala přesný a živý názor na věci, lidi a způsoby, jak s nimi zacházet.“

“ … Alespoň devět z deseti jich ztratilo čas, námahu a několik let svého života, a to let výkonných, důležitých, dokonce rozhodujících: počítejte nejprve polovinu nebo dvě třetiny těch, kteří se přihlašují ke zkoušce a bývají odmítáni; potom mezi přijatými, graduovanými, patentovanými a diplomovanými zase polovinu nebo dvě třetiny přepracovaných. Kladly se na ně příliš velké požadavky, aby v určitý den na lavici nebo před tabulí po dvě hodiny a pro celou řadu věd byli živými tlampači všech lidských vědomostí; oni jimi byli toho dne skutečně po dvě hodiny; ale za měsíc už jimi nejsou, už by nemohli podstoupit tutéž zkoušku znovu; jejich vědomosti, poněvadž jsou příliš černé a příliš těžké, vyprchávají ustavičně z jejich mysli a nové nezískávají. Jejich duševní svěžest se otupila; bohatá míza vyschla, objevuje se hotový člověk a často je to člověk, jehož vývoj je ukončen. Umístěn ve společnosti, ženat, odhodlán točit se v kruhu, a to v témže kruhu donekonečna, uzavře se ve svém omezeném úřadě; vykonává ho přesně, ale nic jiného. To je průměrný výsledek – jistě se zde zisk nevyrovná vydání. V Anglii a Americe, kde se užívá, jako kdysi před r. 1789 ve Francii, opačná metoda, je dosažený výsledek stejný nebo vyšší.“

Slavný historik nám potom ukazuje rozdíl mezi systémem naším a anglosaským. U nich se vyučování nepodává knihou, nýbrž z věcí samých. Inženýr se např. vzdělává v továrně, nikdy ve škole; to dovoluje každému dosáhnout právě toho stupně, na který stačí jeho inteligence, tj. dělníka nebo dílovedoucího, nemůže-li pokračovat, inženýra, vedou-li ho k tomu jeho schopnosti. To je rozhodně demokratičtější a pro společnost užitečnější postup, než když celá kariéra jedince závisí na několikahodinové zkoušce, podstoupené ve věku osmnácti nebo dvaceti let. „V nemocnici, v dolech, továrně, u stavitele, u právníka je žák velmi záhy připuštěn, aby se učil a prodělává svůj zkušební čas tak, jako u nás písař ve své kanceláři, nebo malířský učeň v ateliéru. Předběžně a než tam vstoupil, mohl prodělat nějaký všeobecný a celkový kurs, aby si tak připravil hotový základ pro pozorování, jež potom bude činit. Zároveň mu bývá obyčejně přístupno několik technických kursů, které může ve volných hodinách navštěvovat, aby si mohl podle nich upravit své denní zkušenosti. Tímto způsobem vzrůstá a rozvíjí se praktická schopnost sama o sobě, a to právě ve stupni, jaký odpovídá celkovým schopnostem a ve směru, podmíněném jeho budoucím zaměstnáním, odborným dílem, kterému se chce již od nynějška přizpůsobit. Tak dovede v Anglii a ve Spojených státech mladý člověk velmi záhy vydat ze sebe vše, co v něm je. Od svých pětadvaceti let a ještě dříve, nechybí-li mu k tomu předpoklady, je z něho nejen užitečný pracovník, ale i samostatný podnikatel, nejen kolečko, ale spíše motor. – Ve Francii, kde převládá opačná metoda, která se v každé generaci stává ještě čínštější, je množství ztracených sil ohromné.“

A velký filozof dochází k tomuto závěru o rostoucí neshodě mezi naší latinskou výchovou a životem:

„Ve třech stupních výchovy – určených pro dětství, chlapectví a jinošství – prodloužila se teoretická a školní příprava v učebnách a knihami a ztížila se těmi nejhoršími prostředky s jediným ohledem na zkoušku, gradus, diplom a vysvědčení; užitím nepřirozeného a protisociálního systému, neobyčejným zpožděním praktického učení, internáty, umělým zacvičováním a mechanickým použitím, přepínáním, a to zcela bez ohledu na čas, následující po dospělém věku a na povinnosti muže, jež musí, jakožto hotový člověk vykonávat; a ztížila se tím, že je mu podáno pouze abstraktní pojetí o skutečném světě, do kterého vstoupí mlád a obklopující ho společnosti, které se musí přizpůsobit nebo už předem přimět k rezignaci, o lidském boji, kde, kdo se chce uhájit a udržet na nohou, musí být předběžně opatřen, vyzbrojen, vycvičen a otužen. A toto nutné vyzbrojení, toto získání vědomostí, důležitějších než vše ostatní, tuto pevnost zdravého rozumu, vůle a nervů, to mu školy nedají; právě naopak, místo aby ho připravily, činí ho neschopným k jeho budoucímu a definitivnímu povoláni. Proto jeho vstup a jeho první kroky na poli praktické činnosti jsou obyčejně pouze řadou bolestných pádů; zůstává po nich zjizven a na dlouho zdrcen, často zmrzačen navždy. Je to tvrdá a nebezpečná zkouška; rovnováha mravní a duševní se tu porušuje a je obava, že se už nedá napravit; dostavilo se příliš prudké a úplné vystřízlivění: zklamání byla příliš veliká a trpkost z nich příliš silná. (H. Taine, >Le Régime modeme, díl II. 1894. – Jsou to skoro poslední stránky, které Taine vůbec napsal a shrnují podivuhodně výsledky jeho dlouhé zkušenosti. Výchova je jediným prostředkem, kterým můžeme poněkud působit na duši národa. Je velice smutné, že ve Francii není skoro nikdo, kdo by dovedl pochopit, že naše dnešní výchova je nebezpečným prvkem úpadku, a že místo, aby mládež povznášela, ji snižuje a kazí.)

Vzdálili jsme se předcházejícími úvahami od psychologie davů? Nikoliv. Chceme-li však pochopit ideje, názory, které v nich dnes klíčí a zítra vypučí, je nezbytné, abychom znali, jak byla půda připravena. Výchova, kterou některá zem své mládeži poskytuje, umožňuje nám poněkud předvídat osud této země. Výchova dnešní generace opravňuje k nejchmurnějším obavám. Duši davů lze alespoň částečně zlepšit nebo zhoršit vzděláním a výchovou. Bylo tedy nutné ukázat, jak ji dnešní systém zformoval a jak se množství lhostejných a neutrálních lidí stalo postupně obrovskou armádou nespokojenců, kteří jsou ochotni podlehnout všem vlivům utopistů a davových řečníků. Škola dnes vychovává nespokojence a anarchisty a v ní se připravuje úpadek latinských národů.


    hodnotili 2 uživatelé

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.