11. září 1951, právě před 65 lety, projel vlak se 110 osobami přes přísně střeženou hranici mezi tehdejší ČSR a tehdejším Západním Německem (NSR). Tato událost vyvolala na Západě nadšení a ovace, na titulních stránkách časopisů se psalo o Vlaku svobody.
V roce 1951 byly už západní hranice Československa důkladně střežené a komunistická moc asi věřila, že se zdařilo omezit úniky lidí na Západ na naprosté minimum. Hromadný průnik více než sta lidí naráz pro ni musel znamenat ohromný šok. Podobně překvapená byla i západní veřejnost a západní sdělovací prostředky. Rozdíl byl pochopitelně v hodnocení události.
Vlak projel přes hranici po nepoužívané koleji, která byla přehrazena jen dřevěnou závorou. Většina cestujících se ocitla na Západě nečekaně, proto se 77 osob z celkového počtu 110 vrátilo bezprostředně zpět. V emigraci zůstali téměř jen organizátoři útěku se svými rodinami.
Podobně jako datum 11. září dnes připomíná jinou událost, i název Vlak svobody byl později použit jinak. Jako Vlak(y) svobody byly na podzim roku 1989 označovány vlaky, které odváželi z Prahy východní Němce (občany tehdejší Německé demokratické republiky – NDR) do Západního Německa (NSR). Nejznámější (a zároveň nejnovější) je použití termínu Vlak(y) svobody pro vlaky, které zachraňovaly židovské děti z Prahy v roce 1939.
Věřím, že Vlak svobody z 11. září 1951, má vedle stejně pojmenovaných událostí v naší historii důstojné místo. Další informace o něm najdeme např. ve Wikipedii, v archivu České televize, na Youtubu i na portále rvp.cz.
Vlak svobody pro mě měl po celý život velký osobní význam, ovlivnil v mnohém život celé naší rodiny. Jedním ze tří organizátorů akce byl můj prastrýc MUDr. Jaroslav Švec. Znal jsem ho jen z vyprávění. Mou pratetu, jeho ženu, jsem poznal velmi dobře osobně i ze spousty dlouhých dopisů. Do emigrace odjížděli se třemi dětmi (syny 8, 10 a 12 let). Prateta vezla jednu tašku (nesměla být nápadná), ve které bylo trochu oblečení a Kralická Bible. Nešlo o teatrální gesto, Bible jí jistě velmi pomáhala. Byla hluboce věřící a hodně pro ni znamenala i krásná klasická čeština kralického textu. Byli to čestní a stateční lidé.
Alžběta Peutelschmiedová
20.9.2016 at 12.43Pane kolego,
s veškerou úctou k osobnosti Vašeho prastrýce a pochopením pro Vaše city bych se Vás ráda zeptala: Zamyslel jste se někdy nad osudem stovky cestujích, kteří se zcela nechtěně a neočekávaně ocitli ve velmi těžké životní situaci? Přemýšlel jste, do jaké míry ta událost nepochybně negativně ovlivnila, tvrdě změnila jejich životy, často i životy jejich příbuzných? Jak na ono datum vzpomínali – dnes už zřejmě nežijící – rodiče studentů maturitního ročníku, kteří prostě jen jeli do školy? Zajímal jste se o názory oněch studentů? Máme právo z osobních pohnutek tak razantním a nevratným způsobem zasahovat do života druhých?
Jaroslav Vávra
25.9.2016 at 6.31Předcházející komentář k původnímu textu mně silně připomíná politické školení mužstva v chebských kasárnách. Tam se nesmělo mluvit o životní situaci, motivaci a o pocitech těch, co nevěděli kudy kam a volili útěk. Ale politruci (důstojníci za „ideologickou čistotu“) mluvili o nepřátelích socialistického zřízení a ty výše položené otázky hravě zodpověděli a hojně využívali. S nepřáteli socialistického státu se muselo zatočit. Jakou volbu měli ti, co utíkali? Ten text beru jako slyšení druhé strany, která byla v letech 1948 až 1989 umlčovaná právě těmi otázkami, které se v komentáři objevují.
Miroslav Melichar • Post Author •
25.9.2016 at 18.13Vážená paní kolegyně, vážený pane kolego,
upřímně děkuji za oba komentáře. Omlouvám se, že jsem první komentář našel a zveřejnil až se zpožděním.
Přiznávám, že jsem se nad osudem běžných cestujících z Vlaku svobody moc nezamýšlel. Ze dvou důvodů: O Vlaku svobody jsem sháněl co nejvíce informací. Nikde jsem nenarazil na to, že by cestující z Vlaku svobody, konkrétně studenti gymnázia, byli zvlášť postiženi a že by událost natrvalo změnila jejich životy. (Vyjimkou byla malá skupinka mladých lidí, kteří zůstali na Západě. Nevím, jak později hodnotili své rozhodnutí a jak je hodnotili jejich rodiče.) Druhý důvod byl vliv rodiny. Doktor Švec byl v naší rodině uznávaný, nikdy jsem se nesetkal s jeho kritikou a to ani od mého dědečka a strýce, kteří byli v důsledku Vlaku svobody vězněni (strýc na 2 roky v uranových dolech). Doktor Švec si vzal nejmladší sestru mé babičky, do naší rodiny se tedy přiženil a bylo teoreticky možné, aby se od něj rodina distancovala jako od cizího.
Neznamená to, že jsem vůbec neuvažoval o dopadu Vlaku svobody na jiné osoby. Ale dodnes mi připadá, že větší riziko a horší důsledky nesli příbuzní a známí organizátorů útěku. Řada z nich byla odsouzena a vězněna, i když často o plánované akci nevěděli nic nebo jen málo tušili. Následky pak nesli po dlouhou dobu.
V této souvislosti jsem si položil i otázku, zda doktor Švec musel emigrovat. Došel jsem k závěru, že mu v Československu hrozilo opravdu vážné nebezpečí, přestože zřejmě nebyl aktivním členem žádné protikomunistické odbojové skupiny.
Organizátoři Vlaku svobody samozřejmě mohli zvolit klasickou formu přechodu hranic a nazatáhnout do své akce netušící cestující vlaku a studenty gymnázia. V tom případě by asi přes hranici šli jen tři muži s pistolemi. Na podzim 1951 už nebyla situace pro přechod několika rodin s dětmi. Museli by počítat se střelbou. Pokud by se probili, tak asi za tu cenu, že by zastřelili některého z vojáků na hranici – nejspíše vojáka základní služby, který tam byl z povinnosti, zhruba ve věku gymnazisty.
Pan Vávra má pravdu v tom, že pokud položíme otázku, zda lidé měli v 50. letech právo unést vlak plný lidí nebo jít přes hranice s pistolí v ruce, tak se ptáme podobně jako komunističtí agitátoři. A má pravdu v tom, že bychom měli mluvit i o důvodech, proč se někteří lidé takto zachovali. A musím přiznat, že můj krátký text na to neodpovídá, lze jej možná vnímat tak, že můj prastrýc a jeho přátelé ujeli s Vlakem svobody na Západ hlavně proto, aby komunisty naštvali a zesměšnili. Tak jednoduché to samozřejmě nebylo. I na webu spíš najdeme v kolik hodin Vlak svobody vyjel, kolik tam bylo lidí … To se napíše a pochopí snadněji. Ale neměli bychom zůstat jen u toho. Otázky typu: Proč to dělali, měli na to právo, měli k tomu důvod jsou tedy namístě – pokud jsou pokládány vážně a upřímně.
Alžběta Peutelschmiedová
26.9.2016 at 16.30Vážený pane kolego Miroslave Melichare,
velice si vážím toho, jak jste reagoval na můj komentář. Hlavním impulsem k jeho sepsání bylo – po jistém váhání – náhodně vyslechnuté (dopolední) vysílání Českého rozhlasu „dvojky“, zhruba týden před zveřejněním Vašeho blogu, Vaší vzpomínky. Týkalo se poměrně podrobně právě 65.výročí Vlaku svobody. Zazněly dokonce názory příbuzných tehdejších nedobrovolných účastníků, stejně jako informace o neradostném osudu zmiňovaných maturantů. Navíc překvapivě i jisté údaje o dalším ne zrovna lehkém životním osudu samotných iniciátorů akce, kterým se podařilo uniknout na Západ. Bohužel si nepamatuji přesné údaje o uvedeném rozhlasovém vysílání, ale jistě by se daly dohledat. Rozumím Vašim pocitům. Jsem válečný ročník, tu dobu pamatuji, z téhož břehu jako Vy, mohla bych vyprávět. Tím spíše se snažím nepokračovat v předávání zjednodušeného černobílého pohledu na svět a dění v něm. Ničemu to neprospívá. Vás bych si z ničeho takového vinit nedovolila.
Užívejme vlídné dny krásného podzimu!